Smlouvy byly standardní, nikterak vymykající se tomu, co lze od podobných smluv očekávat. Až do okamžiku, kdy jsme narazili na následující ustanovení:

„Žadatelé o úschovu berou na vědomí, že advokát není povinen zkoumat a ověřovat autentičnost, pravost, platnost či pravdivost dokumentů nebo skutečností v nich uvedených a neodpovídá za škodu způsobenou tím, že bude postupovat dle údajů v těchto dokumentech obsažených. Advokát není povinen zkoumat pravost či platnost podpisů, razítek nebo pečetí na jakýchkoli dokumentech jí doručených podle této dohody nebo zkoumat, zda jakýkoli dokument je skutečně tím, za co je vydáván, nebo zda splňuje právní náležitosti pro něj právními předpisy stanovené.“

Pro kontext: tohle ustanovení se vztahovalo k podmínce uvolnění úschovy, kterou bylo předložení “výpisu z katastru nemovitostí“ prokazující změnu vlastnického práva. Tedy přesně k té listině, jejíž předložení v drtivé většině standardních realitních transakcí rozhoduje o tom, zda kupní cena „odejde" prodávajícímu, nebo se vrátí kupujícímu.

Výše citované ustanovení nás zcela odzbrojilo. Protože pokud advokát ve smlouvě výslovně rezignuje na to ověřovat pravost listin, na základě kterých má mnohdy vyplatit několik milionů korun z účtu úschovy — k čemu vlastně tu úschovu vede?

V naší kanceláři už řadu let používáme ustanovení v tomto duchu:

„Schovatel je v souvislosti s činností konanou dle této smlouvy povinen s náležitou odbornou péčí přezkoumat pravost listin a správnost údajů v nich uváděných a převzaté finanční prostředky spravovat na účtu u peněžního ústavu v souladu s etickými pravidly advokacie.“

Obě ustanovení se vztahují k témuž, nicméně obě upravují totéž zcela odlišným způsobem. V jednom se advokát na první pohled „zbavuje“ odpovědnosti, v druhém se k ní naopak „zavazuje“.

Co na to říká zákon

Když se podíváme na ustanovení, která dopadají na právní úpravu advokátní úschovy, dostaneme se k poměrně jednoznačnému závěru:

Smluvní typ. Advokátní úschova peněz je tzv. nepravidelnou úschovou ve smyslu § 2402 a násl. občanského zákoníku, navázanou na § 56a zákona o advokacii. Vztah mezi advokátem a klienty má současně povahu příkazní smlouvy (§ 2430 a násl. OZ). Advokát zde tedy není pouhým „držitelem cizích peněz" — je příkazníkem, který má pro klienty obstarat určitou věc: bezpečné vyplacení kupní ceny po splnění dohodnutých podmínek.

1. Standard péče. Příkazník-podnikatel (a advokát jím samozřejmě je) má podle § 2432 odst. 1 OZ povinnost plnit příkaz pečlivě „podle schopností předpokládaných u jiného podnikatele stejného předmětu podnikání, s péčí řádného hospodáře". A komentář k § 2432 explicitně dodává, že zvláštní právní předpisy upravující činnost advokátů stanoví zpravidla ještě přísnější požadavky na jejich pečlivost.

   
   

2. Zákon o advokacii. Ust. § 16 zákona o advokacii ukládá advokátovi povinnost chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a postupovat při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu. Totéž reflektují i stavovské předpisy. Obdobně tuto povinnost stanovuje i čl. 9 etického kodexu.

   
   

3. Správa cizího majetku. Při úschově advokát fakticky vykonává správu cizího majetku (§ 1400 a násl. OZ), kde § 1411 OZ výslovně stanoví povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře — tedy s mírou znalostí a pečlivosti, kterou lze rozumně očekávat od profesionála spravujícího cizí majetek obdobného typu a rozsahu.

   
   Když to dáme dohromady: advokát při advokátní úschově stojí na nejpřísnější pozici, jakou český soukromoprávní systém zná. Je profesionál, který odpovídá nejen za to, co dělá, ale i za to, jak to dělá, a měřítkem je idealizovaná postava jiného, rozumně pečlivého advokáta.

A pak přijde smlouva, ve které advokát — profesionál a člen advokátního stavu — fakticky říká: „nic nezkoumám a pokud mi jedna strana předloží výpis, prostředky vyplatím.“ Tedy přesný opak toho, co by od něj očekával rozumně uvažující klient — i co po něm chce zákon.

Proč je to problém i prakticky

Zkusme si to představit na konkrétní situaci, ke které ono ustanovení směřovalo: podmínkou výplaty kupní ceny z úschovy je, že advokátovi bude předložen výpis z katastru nemovitostí prokazující, že vlastnické právo přešlo na kupujícího.

Co se má v ten okamžik stát?

U nás v kanceláři postupujeme následovně: byť máme ve smlouvě povinnost stran předložit listiny prokazující splnění podmínek pro výplatu (typicky výpis z katastru nemovitostí), tento výpis si vždy a bezpodmínečně obstaráváme i sami. Je to otázka nižších stovek korun a zhruba dvou minut práce.

Nikdy bychom nevyplatili prostředky z advokátní úschovy pouze na základě výpisu předloženého jednou ze stran, aniž bychom si sami ověřili, že odpovídá skutečnému stavu evidovanému v katastru.

Při provádění úschov je role advokáta zdánlivě jednoduchá: zajistit, aby transakce proběhla tak, že nebude způsobena újma ani jedné ze stran. Jinými slovy — aby prodávající obdržel kupní cenu skutečně až ve chvíli, kdy již nemovitost nevlastní, a aby kupující zaplatil kupní cenu pouze tehdy, pokud dojde k převodu vlastnického práva v jeho prospěch.

Ve světě sporné smlouvy by advokát mohl s klidným svědomím přijmout falešný PDF výpis, vyplatit kupní cenu na účet podvodníka a klientovi pokrčit rameny: „máte to v bodě 3.5, nemusel jsem ověřovat".

Otázka tedy není, jestli takové ustanovení „reálně“ zbavuje advokáta odpovědnosti — podle mého názoru nemůže obstát v rozsahu, v jakém se snaží advokáta zprostit povinností uložených mu kogentně zákonem o advokacii a stavovskými předpisy (a v krajním případě naráží i na § 2898 OZ, podle kterého se nelze předem vzdát práva na náhradu újmy způsobené úmyslně či z hrubé nedbalosti). Otázka je, proč si advokát do smlouvy takovou klauzuli vůbec píše. A odpověď je nepříjemná: protože se chce zbavit práce, kterou by jinak musel odvést.

Co si z toho odnést?

Advokát v těchto transakcích není jen „právník“, který připraví smlouvy a následně mechanicky vyplatí peníze na základě předložených listin. Je to osoba, které je svěřena mimořádná důvěra — často důvěra spojená s celoživotními úsporami klienta.

Klienti na advokáta spoléhají, že s jejich prostředky bude naloženo přesně tak, jak má. A pokud se tak nestane, dopady nebývají jen právní — bývají zásadní, mnohdy existenční. Jsou to situace, ze kterých se člověk často už plně nevzpamatuje.

Proto bychom rádi apelovali na obě strany.

Pokud jste advokáti, přemýšlejte o tom, jakou odpovědnost v těchto situacích nesete. Jaké může mít vaše (ne)konání reálné dopady do života druhých. A zvažte, jak byste chtěli, aby se choval člověk, kterému byste svěřili onu obrovskou důvěru - a to lze aplikovat beze zbytku i mimo svět „práva“.

Pokud jste klienti, vybírejte si svého advokáta pečlivě. Jakmile si jej zvolíte, důvěřujte své intuici — ale zároveň zůstaňte obezřetní. Vždy čtěte, co podepisujete. O to víc v situacích, které řešíte jednou za život.